Jdi na obsah Jdi na menu

Bulharsko I. část

24. 8. 2012

  Je to tady první společná zahraniční akce za našimi oblíbenci z říše herpetofauny. První myšlenka, že bychom mohli vyrazit na průzkum do zahraničí se zjevila Petrovi a Dinovi po přednášce v Národním muzeu pražského Teraspolu, kde právě o Bulharsku mluvil pan Velenský. Hned jak jsem se dozvěděl, co kluci vymysleli jsem začal hledat informace o Bulharsku. První články co jsme našel mi nahnaly hrůzu. Většina článků líčí skoro celý Balkán jako kdybychom se chystali do Chánova. Na klidu mi nepřidal ani táta, který tu byl před deseti lety a vyprávěl o šílených romských vesnicích, kde se stahovali potulní psi z kůže a náš znalý bulharský kamarád říkal: "zdes nemozno odstavit mašinu". Navíc každý kdo se ptal, kde budu trávit prázdniny si klepal na čelo, když se dozvěděl, že se chystám na Balkán a ještě k tomu lovit ještěrky a hady. V dnešní klubové pařmenské době to je trochu víc ojedinělé. Jak jsem psal, na internetu vypadá Bulharsko šíleně. Popadl jsem telefon a zavolal kamarádovi Alperovi, se kterým se znám hodně let. Když se dozvěděl o našem plánu, byl nadšen, že konečně dorazíme do jeho rodné země a on nám bude moci všechno ukázat. Dostal jsem od něj pár mailů s videem na Youtube. Ve videích byla krásná krajina, plno zvířat. Všechny záběry byly pořízeny kousek od jeho rodného města v rezervaci Studen Kladenets. Obrázky mě opravdu nadchly, nicméně pořád jsem byl docela podělanej z cesty a hlavně z Bulharska! Kluci si dělali srandu, že to tam tak určitě není, ale já prostě nevěřil. Na pár měsíců jsme si pak dali s plánováním cesty pokoj. Každý ale pořád sledoval mapování všech druhů žijících v Bulharsku na českých stránkách balcanica.info a vybíral si svoji vysněnou lokalitu, kterou by chtěl navštívit. Nic se nedělo. První náznaky, že bychom letos přeci jen mohli vyrazit se začaly rýsovat někdy ke konci dubna. Na beton bylo vše dohodnuto začátkem července. To už jsme se shodli, že JEDEME DO BULHARSKA! 

V kalendáři jsme netrpělivě vyhlíželi datum 25. července. Od rána jsme v kontaktu a čas odjezdu byl plánován někdy mezi 2-5 hodinou odpolední. Jak už to v naší rodině bývá v tuto dobu jsme se s klukama ještě neviděli a teprve jsem se chystal je vyzvednout u nich doma. Takže následovalo několik smsek za jak dlouho to vidíš? Za hodinu. Po chvíli další. Tak tentokrát za 45 min. No nic prostě hrozná cesta a kluci měli cestovní horečku. Někdy kolem půl šesté jsem byl KONEČNĚ na Kladně, kde jsem vyzvedl Petra a mohli jsme uhánět domů. Čas odjezdu se posunul o pouhých 9 hodin, ale co nic nás nehnalo. Letadlo nám neletělo, trajekt nám taky neodjížděl. Nastrkali jsme všechnu bagáž do multivanu a vyrazili směr Momchilgrad na skoro přesných 1500 km dlouho cestu. Než jsem si stihl pořádně uvědomit že jsme vyrazili, byli jsme na hranicích se Slovenskem, ty jsme přejeli v 1 ráno. Slovensko se jede opravdu kousek, přelítne se přes Dunaj nad kterým se tyčí krásný Bratislavský hrad a ve 2 ráno jsme v Maďarsku. Tak složitý úkol jak se domluvit s Maďarem když potřebuju dálniční známku. Všechno jde! Frčíme dál. Maďarská krajina nic moc, rovina, mlha, papriky, rovina a Szeged, proslulý svým gulášem. Trošku jsme si tady v Čechách odvykli na hraniční kontroly. Ty se na Maďarsko-Srbských hranicích dodržují stále a jsou nesrovnatelně horší než bývaly kontroly na našich hranicích před 15 lety. Hlavní kámen úrazu byl v tom, že muslimům začínal Ramadán, což je svátek, který trvá celý měsíc. Během něj nesmějí od východu až po západ slunce jíst ani pít. Jak je známo hodně Turků žije v Německu a Rakousku a všichni jedou domů. Takže na přechodu v Horgoši stála auta s poznávačkama GB, D, A, CH a v každém z nich zahalená Turkyně s Turkem a dětma. Čekání nám zabralo kolem 45 min. Srbové nejsou v Evropské unii, ale jak je vidět na silnicích, dělají všechno pro to, aby byli přizváni do společnosti. Dálnice perfektní, stavby také pěkné. Nicméně krajina opět téměř o ničem až na posledních 100 km, tam je to úžasné! Skoro celá cesta v Srbsku vede po dálnici po těchto městech Horgoš- Feketic- Novi Banovci- Dobanovci- Velka Plana- Niš- Dimitrovgrad. Jede se přes celé Sbrsko tedy nějakých 8 hodin, dokážete si domyslet jak nám bylo. To ještě nebylo nic oproti tomu, co nás čekalo na hranicích s Bulharskem. Za jízdy funguje v autě klimatizace, ale když stojíte v šílené koloně na hranicích ve 40°C vedru, veškerá sranda vás přejde. Srbští celníci si z vás dělejí opravdu srandu, přijde na pracoviště udělá jedno auto, pak mu je horko, tak se jde ochladit a přijde za půl hodiny. Nebo přijde kolega se kterým se hodinu neviděl a musí si sdělit, všechno, co zažili. Takhle je to pořád, rozhodně nikam nespěchají. Doporučuji projíždět tyto hranice mimo ramadán a víkend, to pak projedete v pohodě. Když ale trefíte oboje najednou a ještě k tomu "pracovitého" celníka můžete si počkat až 12 hodin. Konečně jsme byli vpuštěni do Bulharska, hned za hranicemi na benzínce na nás čekal kamarád Alper, který nás uvítal a probrali jsme plány na následující minuty a hodiny. 

 

Náhledy fotografií ze složky Bulharsko